Co znamená projekt plynovodu „Síla Sibiře-2“ mezi Ruskem a Čínou?

Uprostřed diplomatických jednání a série summitů, které minulý týden pořádal čínský prezident Si Ťin-pching, se zdá, že Peking a Moskva dosáhly významného průlomu odhalením dohody o výstavbě dlouho očekávaného plynovodu „Síla Sibiře-2“.

2. září generální ředitel ruského energetického giganta Gazprom Alexej Miller oznámil podepsání právně závazného memoranda o porozumění, čímž se dostal na titulní stránky novin a signalizoval, že vazby mezi Pekingem a Moskvou se prohlubují navzdory tlaku Západu.

Energetičtí experti v rozhovoru pro RFE/RL však vyjádřili pochybnosti o budoucnosti projektu a poukázali na to, že klíčové detaily – jako je cena plynu, objemy exportu a kdo ponese náklady na výstavbu – zůstávají nevyřešeny.

Erica Downsová, vedoucí výzkumná pracovnice Centra pro globální energetickou politiku Kolumbijské univerzity, uvedla: „Právně závazné memorandum není smlouvou o dodávkách, a proto neznamená, že projekt dostal zelenou. Vytváří dojem pokroku, ale ještě to není hotová věc.“

Nejnovější dohoda v Pekingu se zdála být jen jedním krokem v probíhajících jednáních o ambiciózním plynovodu, jehož cílem je přepravovat plyn z ruského poloostrova Jamal do severní Číny přes východní Mongolsko.

Od rozsáhlé ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 a ztráty klíčového evropského energetického trhu se vliv Pekingu v těchto rozhovorech jen zvýšil. Zdá se, že Čína čeká na správnou chvíli, aby zjistila, zda Kreml nabídne atraktivní ústupky v cenách a objemech, a také jak projekt zapadá do její složité rivality se Spojenými státy.

Downs dodal: „Čína jednoduše odkládá rozhodnutí na později, aby zjistila, zda bude tento plynovod skutečně potřebovat. Pokud Peking zajistí nízké ceny a flexibilitu v objemech dodávek, projekt by mohl být atraktivní jako pojistka. Pokud ne, má alternativy.“

Potřebuje Čína „Sílu Sibiře-2“?

Pro Moskvu je potřeba jasná: 2 600 kilometrů dlouhý plynovod by kompenzoval část evropského trhu, o který po válce přišla. Pro Čínu je však možností spousta.

Vzhledem k tomu, že jednání se táhla roky, Peking se snažil diverzifikovat dovoz plynu, aby se vyhnul závislosti na jediném dodavateli. Rusko je již nyní největším dodavatelem plynu pro Čínu prostřednictvím plynovodu „Síla Sibiře-1“, který byl uveden do provozu v roce 2019 na základě 30leté smlouvy v hodnotě 400 miliard dolarů. Rusko se také stalo třetím největším dodavatelem zkapalněného zemního plynu (LNG) pro Čínu po Austrálii a Kataru.

Peking zároveň snížil závislost na dovozu zvýšením domácí produkce ropy a plynu a masivním rozšířením obnovitelných zdrojů energie, přičemž čínské společnosti se staly světovými lídry v oblasti solární energie a elektromobilů.

V důsledku toho klesla poptávka po dováženém plynu a očekává se, že v příštím desetiletí bude klesat i nadále, což sníží potřebu projektu „Síla Sibiře-2“, který by mohl přepravit 50 miliard metrů krychlových ročně. Peking by se místo toho mohl spolehnout na mírné zvýšení kapacity stávajících plynovodů s Ruskem – což Miller v Pekingu také oznámil – spíše než stavět novou větev.

Joseph Webster, vedoucí pracovník Atlantické rady, řekl RFE/RL: „I v nejlepším případě projekt nezačne před rokem 2030. To znamená dalších pět let technologického pokroku v oblasti obnovitelných zdrojů energie a baterií, což dále sníží potřebu plynovodu.“

Nejistotu dále zvyšuje skutečnost, že Peking Millerovo oznámení dosud nepotvrdil a čínská státní média z velké části mlčí a pouze komentují ruské a mezinárodní zprávy. Poté, co se Si Ťin-pching v Pekingu setkal s ruským prezidentem Vladimirem Putinem a mongolským prezidentem Uchnaagiinem Churelsuchem, čínská média pouze citovala Si Ťin-pchinga, který vyzýval k zaměření na „fyzické propojení“ mezi třemi zeměmi.

Co by mohlo projekt uskutečnit?

Benjamin Schmitt, výzkumník na Pensylvánské univerzitě a spolupracovník Centra pro analýzu evropské politiky (CEPA), argumentoval, že komerční logika projektu je slabá, a Millerovy poznámky označil za pouhé „divadlo“ Kremlu, jehož cílem je předvést úzkou spolupráci s Pekingem.

„Peking tento plynovod nepotřebuje, ale také nevidí důvod, proč by se proti němu měl veřejně stavět,“ řekl Schmitt.

Dva faktory by však mohly rovnici změnit: významné ruské ústupky v oblasti cen a objemů nebo měnící se geopolitické podmínky pro Čínu.

Pokud jde o ceny, Miller uvedl, že plyn bude levnější, než kolik Gazprom účtuje evropským kupcům, a to vzhledem k trase a vzdálenosti plynovodu, ale neuvedl žádné podrobnosti. Zprávy naznačují, že Čína požaduje ceny blízké silně dotovaným domácím cenám Ruska a chce se zavázat k nákupu pouze poloviny kapacity plynovodu (25 miliard metrů krychlových ročně) namísto obvyklých 80 % u takových projektů.

Díky nízkým cenám a flexibilním závazkům by se plynovod mohl stát atraktivním opatřením pro energetickou bezpečnost – zejména uprostřed obnoveného napětí v Hormuzském průlivu, klíčovém uzlu pro čínské dodávky LNG, a prohlubující se obchodní války se Spojenými státy, největším dodavatelem LNG na světě.

Čína již od února zastavila dovoz LNG z USA a přístup k levnému ruskému plynu posiluje její pozici při opětovném vyjednávání smluv o LNG, z nichž mnohé vyprší ve 30. letech 21. století.

Prozatím však Peking a Moskva musí nejprve překonat dlouhodobou patovou situaci, která zastavila projekt „Síla Sibiře-2“.

„Zatím jsme viděli jen politické sdělení, ne skutečný projekt,“ uzavřel Schmitt.