Kdy Irák čelí přízraku ekonomické katastrofy?

Irák, druhý největší producent ropy v rámci OPEC, má méně než dva měsíce předtím, než riskuje ztrátu své hlavní exportní trasy ropy, jelikož dohoda upravující dodávky ropy ropovody do Turecka má vypršet 27. července.

Ropovody se staly životně důležitým zdrojem pro schopnost Iráku prodávat svou ropu od faktického uzavření Hormuzského průlivu 28. února. Do té doby procházelo průlivem přibližně 95 % iráckého ropného exportu na klíčové asijské trhy, v čele s Čínou.

Uzavření Hormuzského ropovodu rychle zaplnilo irácká skladovací zařízení do posledního místa a vzhledem k omezeným alternativám pro přepravu ropy byl Bagdád nucen uzavřít řadu produkčních vrtů.

Odborníci varují, že dlouhodobé odstávky výroby by mohly způsobit trvalé poškození iráckých ropných polí v důsledku ztráty tlaku v rezervoárech, průniku vody, koroze a dalších technických problémů.

Bagdád čelí lhůtě 27. července, než přijde o svou hlavní ropnou zásobárnu.

Situace je pro Irák obzvláště nebezpečná, protože více než 90 % státního rozpočtu historicky záviselo na příjmech z ropy.

Kořeny současné krize sahají až k rozhodnutí mezinárodního arbitrážního soudu z března 2023, které nařídilo Turecku zaplatit Bagdádu 1,5 miliardy dolarů za porušení dohody o ropovodu z roku 1973 poté, co Ankara umožnila regionální vládě Kurdistánu vyvážet ropu nezávisle na irácké federální vládě.

V návaznosti na toto rozhodnutí Turecko v červenci 2025 aktivovalo klauzuli, která požadovala roční výpovědní lhůtu pro ukončení 52 let staré dohody, přičemž zrušení mělo nabýt účinnosti 27. července 2026.

Produkce klesla na nejnižší úroveň od invaze do Iráku v roce 2003

Po uzavření Hormuzského průlivu klesla produkce ropy v Iráku v dubnu na průměrných 1,389 milionu barelů denně, ve srovnání se zhruba 3,47 miliony barelů denně mezi lednem 2002 a koncem března letošního roku a více než 4,1 milionu barelů denně během tří měsíců předcházejících 28. únoru.

To představuje nejnižší úroveň irácké produkce ropy od invaze Spojených států do Iráku v roce 2003.

Ve snaze zachovat export se Bagdád obrátil na alternativní způsoby dopravy, zejména na kamionovou dopravu. Denně se nyní používá přibližně 500 kamionů, z nichž každý přepravuje 200 až 250 barelů ropy.

Tyto objemy však zdaleka nestačí k pokrytí potřeb irácké ekonomiky, což vedlo vládu k urychlení úsilí o obnovu starého ropovodu spojujícího Kirkúk s tureckým středomořským přístavem Ceyhan.

Původní systém Kirkúk-Ceyhan se skládá ze dvou ropovodů s celkovou jmenovitou kapacitou 1,6 milionu barelů denně. Skutečná provozní kapacita se však v důsledku opakovaných útoků v průběhu let pohybovala mezi 250 000 a 400 000 barely denně.

Bagdád v současné době rozvíjí úsek Kirkúk-Ninive v rámci širšího úsilí o obnovení federální ropovodné sítě do Ceyhanu, nezávisle na kontrole regionální vlády Kurdistánu.

Irácké ministerstvo ropy prosazuje strategii postupného restartu. V první fázi si klade za cíl přepravit v příštím měsíci 150 000 až 250 000 barelů ropy z Kirkúku denně, než bude postupně zvyšovat kapacitu.

Kurdistán mezitím provozuje vlastní ropovodný systém, který se táhne od pole Taq Taq přes Khurmalu do Fishkhabouru, kde se napojuje na ropovod Kirkúk-Ceyhan. Projektovaná kapacita ropovodu je až jeden milion barelů denně, ačkoli maximální skutečná propustnost dosud dosáhla přibližně 900 000 barelů denně.

Hlavním problémem však je, že oba plynovodní systémy se řídí stejnou dohodou s Tureckem z roku 1973, což znamená, že oba by mohly 27. července ukončit provoz, pokud nebude s Ankarou dosaženo nové dohody.

Podle zdrojů z iráckého energetického sektoru Turecko využívá své silné vyjednávací pozice k dosažení širokých ústupků, včetně společných projektů v oblasti ropy, plynu, petrochemie a elektřiny, a to kromě kompenzací souvisejících s arbitrážním nálezem ve výši 1,5 miliardy dolarů.

Ankara také požaduje vyšší tranzitní poplatky za irácké dodávky ropy a chce, aby se Bagdád zavázal k velkým a stabilním denním objemům vývozu, s pokutami za nedodržení.

V pozadí se stále více prolínají zájmy hlavních světových mocností. Kurdistán se těší podpoře Západu, zatímco irácká federální vláda se sblížila s Ruskem i Čínou.

Část jednání je spojena s projektem Development Road v hodnotě 17 miliard dolarů, jehož cílem je propojit Irák s Tureckem a Evropou na západě a zároveň navázat na čínskou iniciativu Pás a stezka na východě.

Projekt předpokládá integrovaný dopravní koridor táhnoucí se od přístavu Grand Faw v Basře, procházející nejdůležitějšími iráckými ropnými a plynovými poli, dosahující Fishkhabouru na turecké hranici a poté pokračující silniční a železniční sítí směrem do Evropy.